22. 2. – 17. 3. 2018

Vitrína Deniska

Kurátorka: Marie Meixnerová

Ve Vitríně Denisce už byla vystavena řada „žen za výlohou“, situujících ženské tělo do centrální pozice estetizovaného objektu, od stejnojmenné erotické výstavy Jiřího Havlíčka, přes citlivý portrét přítelkyně Tomáše Hrůzy až po fetišizující digitální autoportrét Toast McFarland, sochařský objekt Zuzany Kantové, na dějiny kinematografie odkazující portréty žen Bagdasarova a Morales či tělesnou performance Katy Mach.

Ať již rámována milujícím mužským pohledem, nabídnutím vlastního nahého těla ke konzumaci voyeuristickému pohledu čtenáře pánského časopisu (lomeno-umělce-lomeno-návštěvníka Vitríny Denisky-lomeno-náhodného kolemjdoucího) či konvencemi sebeprezentace v digitálním prostředí, v nezávislém výstavním prostoru, jehož program dbá pečlivě na genderovou vyváženost zastoupených autorů, postrádá žena jako pastva pro oči stejně hojně zastoupeného spoluhráče – muže ve výkladu. Mužské tělo, jež by bylo estetizováno, objektivizováno, sexualizováno nebo fetišizováno uhýbá pohledu, který je konformní, neutrální, smířlivý nebo mužský, někam mimo Vitrínu Denisku, kam jej dobrovolně situují přizvaní umělci.

Italsko-maďarská digitální umělkyně Kamilia Kard, zabývající se mj. ohledáváním problematiky sebeprezentace a hledáním (ženské) identity v internetovém věku (trénovaná malířka přitom často pracuje s odkazy na historické vizuální reprezentace, zejména ruské a maďarské akademické malíře 19. století) do této řady vnáší novou perspektivu; nabízí svěží ironizující autoportrét uzemňující všechny pohledy, které nejsou vlastní. V rámci rozsáhlejší série obdobně tematicky laděných digitálních tisků podstatnou část svého těla dokresluje tužkou, zcela se odhaluje a zároveň odosobňuje, a tím se stává totálním pánem našeho pohledu – rozhoduje, co a jakým způsobem z jejího těla uvidíme.

Co žena ukáže světu, jakým způsobem se bude tvarovat či se dále o sebe starat, a nakolik mystifikovat (vzpomeňme reklamy na kosmetický průmysl, plastickou chirurgii a zdravý životní styl, různé oděvní pomůcky), o tom ostatně rozhoduje jen ona sama.

Kamilia Kard je suverénním pánem pohledu. A každá jsme TOTAL BABE.

http://kamiliakard.org

Našimi partnery jsou:

PAF, Ministerstvo kultury, Vladimír Vaca, jlbjlt, artmap, Kožené věcičky

Pakliže internet vždy byl, a stále je, jedním ze základních témat internetového umění (jedna z jeho prvních definic zní, že „net art funguje výhradně v rámci sítě a jako téma si vybírá buď síť [internet], nebo ‚síťový mýtus‘“), je dnes toto médium již natolik dospělé, aby zvládlo mluvit i o jiných, intimnějších či univerzálnějších tématech. Dobrým příkladem je práce italsko-maďarské umělkyně Kamilie Kard; odvíjí se kolem digitálního obrazu, statického či animovaného, který lze převést na animované gify, webové stránky, tisky, videa a instalace. Odhaluje zájem o klasickou, tradiční zobrazivost, která je již mladé generaci umělců vyrostlých na internetu cizí / archiv, integrující a rozšiřující osobní paměť a individuální kulturu, v němž jsou minulost a přítomnost, starodávné obrazy i současné subkultury, věci velmi vzdálené a velmi blízké, zmixovány v celek, v němž je vše na stejné úrovni a dostupné skrze několik klíčových slov.

Čím je však její tvorba zvláštní a jedinečná, kromě vcelku běžné fascinace klasikou, je na jednu stranu Kamiliina malířská intuice, na stranu druhou způsob, jakým její zájem o nalezené obrazy motivují osobní příběhy, vzpomínky a fantasie. Například na webové stránce Free Falling Bosh (Bosh ve volném pádu) použila naprosto zjevný odkaz na Zahradu pozemských rozkoší Hieronyma Bosche k vytvoření dynamické reprezentace velmi současného neduhu: pocitu vyšinutí, způsobeného akceleracionistickým světem, který je v permanentním stavu spěchu, záplavou informací, zažívanou v nekonečném scrollování, a nejistotou, která se stala základem celého politického, ekonomického a sociálního systému. Boschovy alegorické postavy jsou uvězněny v nekonečném pádu prázdným prostorem bez ohledu na to, zda jde o Peklo či Ráj. Na velkém digitálním tisku Empty Delights Garden (Prázdná zahrada rozkoší), který je opět inspirován dílem Hieronyma Bosche, je původní přelidněné prostředí Boshovy malby vyprázdněno, aby bylo znovu zabydleno novou, již o poznání menší osádkou postav, kterou umělkyně buď rekrutovala ze sdílené paměti internetu, nebo vytvořila ve vlastní představivosti. Další práce odhalují fascinaci obskurními ruskými a maďarskými akademickými malíři 19. století, jejichž dobové narativy a královské fantazie jsou infikovány novějšími výjevy, odkazujícími na fantasy romány, soft porno a lidovou internetovou tvořivost překypující třpytivými efekty a odkazy k popkultuře, a osobnější ikonografií, zpravidla zprostředkovanou skrze kresbu. V nedávném díle My Love Is So Religious (Má láska je tak nábožná), webové stránce, která je pojatá coby série animovaných maleb, konfrontuje umělkyně téma lásky skrze narativní filtr sedmi smrtelných hříchů inherentní křesťanské tradici. Výsledkem je koláž – snadno rozpoznatelná i nesourodá zároveň – z filmových scén, anime, amatérských fotek, 3D animací, maleb a posvátných ikon i drobných animovaných gifů, nalezených kdesi hluboko v neznámých online depozitářích.

Domenico Quaranta, „Impara l'arte e mettila in rete“, in Vita e Pensiero, Anno 2016, N. 1 (febbraio 2016)