1. 12. 2016 – 5. 1. 2017 | VD
Alexandra Morales & Georgy Bagdasarov: (dis)play
1. 12. 2016
vernisáž
18:00
Denisova 5, Olomouc
„Existuje příběh o automatu zkonstruovaném tak, že vždy hraje vítěznou partii, odpovídající na každý tah protihráče. (...) Ve skutečnosti malý hrbáč, jenž je šachovým mistrem, sedí uvnitř a pomocí lanka vede ruku loutky. Můžeme si představit filosofický protějšek tohoto přístroje. Loutka zvaná ‚historický materialismus‘ vždy vyhrává.“
Walter Benjamin, On the Concept of History (1940)
Vidění je fyziologický jev, který se děje skrze tělo a tělem. Skutečnost, že vím, že vidím, je někde na pomezí těla a mysli. Kde přesně, neví se. Vidím a myslím zevnitř, rozumím tělem, tělo-myslí. Paradox. Iluzi i skutečnost vnímám tělem, vidím. Za určitých okolností jsem schopen jí porozumět, za jiných ale zůstává záhadným jevem. Nástroje, které v sobě také mají tento dvojí potenciál – iluzetvornost, rozumotvornost – a které mohou tvořit analogii k tělu, jež prožívá a myslí, se nazývaly filosofickými hračkami. Samotný pojem tuto dvojakost také obsahuje:
„‚Filosofické hračky‘ měly popularizovat a doprovázet rozvoj pohybových studií, které oscilovaly mezi čirým zaujetím optickými efekty a fyziologickým argumentem v otázce fungování vidění. (...) Bezpochyby je stejně znepokojující možnost, že hračka může vést k filosofické abstrakci, jako náznak, že velké pojmy mohou mít původ v dětských kratochvílích. Ale největší zjevnou nepříjemností, již definice působí, je, že vyjadřuje aktivitu, v níž jsou dimenze hry a myšlení dosud propojeny.“ (David Oubiña, Una juguetería filosófica: Cine, cronofotografía y arte digital)
Filosofické hračky byly nástrojem umožňujícím pohyb pochopit, rozložit a zastavit ho, aby se vzápětí z nehybných okamžiků pohyb analyticky složil v iluzi. Hans Georg Gadamer hru definuje právě skrze pohyb, jehož strůjcem je naše tělo. Hra, kterou filosofické hračky hrály, byla nerovná, využívala a poukazovala na nedokonalosti lidského těla a následně tuto frustraci odměňovala iluzí. Nástroje ovládáme tělem a vnímáme primárně tělesně, sekundárně je myslíme nebo jimi myslíme. Celý proces je součástí této hry (this play). Za poslední stroj označuje Hollis Frampton kinematograf. Stroj je ušit na míru tělu tak, aby si s ním mohlo pohrávat nebo prohrávat. Tělo je součástí filmu, nedílným dílem, který jej utváří. Skrze tělo-mysl člověk kinematograf prožívá a rozumí mu a necítí prométheovský stud, jaký se nás podle Gunthera Anderse zmocňuje tváří tvář nelidské dokonalosti atomové války, blackboxu výpočetní techniky, vládě informací aj. Stud z nedokonalosti člověka před strojem. Tuto tělo-myslnost má film společnou s filosofickými hračkami, díky ní je možná nejen posledním strojem, ale i poslední hračkou, skrze niž se myslí. Ve hře se pohybuje vidící a vidoucí tělo hráče, iluze i princip práce stroje jsou na očích, vyložené a ve výkladu (display) jako šachová partie, již hraje člověk se šachovým automatem, který vždy vyhrává.
Alexandra Morales & Georgy Bagdasarov
Našimi partnery jsou:
PAF, Ministerstvo kultury, W7, Vladimír Vaca, jlbjlt, artmap, Kožené věcičky